Historie českých mincí a platidel

Směnný obchod

Ještě před tím, než lidé začali využívat drahé kovy jako platidla, běžně fungoval směnný obchod. Již pravděpodobně pravěký člověk, když vypěstoval nebo ulovil více, než mohl stihnout spotřebovat, začal obchodovat.

Směnný (nebo též barterový) obchod byl hojně využíván i v koloniální éře a doposud se s ním můžeme setkat v případech, kdy by prodej produktů či služeb nepřiměřeně zvyšoval náklady. Ke směnnému obchodu v současnosti přistupují nejen soukromé společnosti, ale také například státy.

 

Zbožové peníze

Komoditní peníze byly vlastně taktéž určitým druhem směnného obchodu. Zbožové peníze byly produkty, které byli lidé ochotni přijímat za své prodávané zboží. V závislosti na území, kde obchod probíhal, to mohly být například mušle, lastury, plátna, dobytek nebo i drahé kovy. Právě drahé kovy si mezi zbožovými penězi vydobyly největší oblíbenost. Drahé kovy jako komoditní peníze měly různé tvary a jejich hodnotu určovala hmotnost a ryzost.

Postupem času se pro usnadnění a odhadu hmotnosti i ryzosti začalo využívat ražby daných kovů do tvarů mincí, které měly vždy stejnou velikost, hmotnost i ryzost. Tento krok dal základ penězům, jak je známe nyní.

 

Plátno a hřivna

V polovině 10. století se užívala na území Velké Moravy drobné plátěné síťované šátečky – plátna, která neměla žádnou užitkovou hodnotu. 1 šáteček měl hodnotu cca 76 g železa, tedy 0,15 g stříbra. Od slova “plátno” vzniklo současné “platit”. Šátečky byly užívány k drobnějším obchodům. Hodnotnější věci se kupovaly za hřivny.

Hřivna označuje kovové a bronzové předměty, které se používaly jako platidlo a také jako náhrdelníky. Díky tomuto užití získaly i svůj název, staroslověnské “grivъna” znamená náhrdelník.

Duhovka

Zhruba od 4. století před naším letopočtem žili na našem území Bójové – keltský kmen. Bójové žili v takzvaných oppidech, což byla opevněná místa s hradbami. Z jejich nejznámějších oppidů se stala česká města Stradonice nedaleko Berouna, oppidum Závist, Staré Hradisko a další.

Traduje se, že byli udatnými bojovníky, kteří vzbuzovali strach. Název tohoto kmene se proto překládá jako “strašní”. Díky svým udatným schopnostem si je často najímali Řekové, kteří jim platili zlatými mincemi.

Keltové, kteří byli do té doby zvyklí na směnný obchod, si však na novou formu platidla velmi rychle zvykli a začali vyrábět své vlastní kopie řeckých mincí.

Na těchto “statérech” byly vyobrazeny nejprve olympské bohyně, později keltská symbolika.

Toto platidlo vstoupilo do všeobecného povědomí jako “duhovka”. Když Keltům hrozilo nebezpečí, ukryli své bohatství pod zem. Na některé poklady však občas zapomněli a když je odkryl déšť a voda, zlaté mince se tak leskly, až lidé uvěřili, že je přinesla duha.

Česká mincovna razí repliku duhovky, která je zasazena do ilustrovaného prostorového leporela, jež provází mnoho zajímavostí o této době a Keltech samotných.

 

Denár

Denáry jsou první stříbrné mince, které byly raženy na území římského státu od roku 211 př. n. l.

Slovo denár pochází z latinského denarius, což znamená “obsahující deset”, protože jeho hodnota byla původně deset drobných měděných mincí – tzv. asů.

Stejný název dostaly první české mince, které nechal razit Boleslav I. koncem 10. století a razily se až do roku 1300.

V opisu mince mohlo být napsáno jméno panovníka, které končí slovem dux (panovník), později také název místa, kde byly mince raženy, které následně nahradila jména světců a patronů.

Ražba denárů zanikla v roce 1300 s mincovní reformou Václava II., který nechal následně razit pražský groš v mincovně v Kutné Hoře.

Až do 18. století se však užívalo slova “groš” k označení početní peněžní jednotky. V 16. století dávalo 7 denárů 1 groš, později 6 denárů 1 krejcar.

Až do roku 1217 byly raženy denáry malého střížku s nižší ryzostí kovu. To dalo prostor vzniknout nové minci – brakteátu.

 

Brakteát

Brakteát je stříbrná jednostranná mince knoflíkovitého tvaru, které byly na českém území zavedeny začátkem 13. století Přemyslem Otakarem I.

Mince byly velmi těžké a z počátku také větších rozměrů, postupem času byly zmenšovány. Po celou dobu byly nazývány také jako denarius, tedy denár, a jejich platnost ukončila měnová reforma Václava II. v roce 1300. Brakteát se těmto mincím začalo přezdívat až od 17. století.

Název brakteát pochází z latinského braktea, s významem plíšek. Střížek měl miskovitý nebo knoflíkovitý tvar, který vznikl úderem razidla. Jedná se o tzv. němé mince, což znamená, že na nich chybí jména panovníků jako vydavatelů. Na mincích byly vyobrazeny jednoduché motivy. Přemysl Otakar I. totiž chtěl vydat co nejrychleji co nejvíce mincí. Tenké stříbrné plíšky bylo možné razit po 10 i více kusech.

Groš

Na užívání denáru navázal groš, přesněji tzv. pražský groš.

Český král Václav II. nechal v roce 1300 vypracovat italskými právníky a bankéři mincovní reformu a horní zákoník. Ten upravoval podmínky pro těžbu a zpracování stříbra.

Název groš pochází z latinského denarius grossus – tlustý denár, protože groš byl na svou dobu poměrně tlustá a velká mince. Groš se dále dělil na 12 parvů – tedy malých mincí.

Po celou dobu své ražby měla stříbrná mince téměř stejnou podobu. Na averzní straně byla vyobrazena koruna a kolem ní opis panovníka s textem DEI GRATIA REX BOEMIE (Z Boží milosti král český), na reverzní straně byl vyobrazen český heraldický lev a nápis GROSSI PRAGENSES (Groše pražské).

Mince v průběhu věků ztrácela na své váze i ryzosti, v době husitských válek (1419–1434) byla dokonce ražba zcela přerušena. Během měnové reformy Jiřího z Poděbrad (po roce 1469) byla opět obnovena.

Ražbu pražské groše zcela ukončil až Ferdinand I. v roce 1547, kdy jej vystřídal stříbrný tolar.

 

Tolar

Jáchymovský tolar byl velká stříbrná mince, která byla ražena v různých obměnách v různých státech.

V Českém království by tolar ražen v Jáchymově v letech 1519 až 1528, odtud také získal název Jáchymovský tolar.

Původní název tohoto platidla zněl Guldiner nebo Guldengroschen (gulden), název Thaler (tolar) se začal používat až v 16. století podle města Jáchymov, německy Joachimsthaler – doslova Jáchymův důl.

Označení tolar se velmi rychle rozšířilo po celé německy mluvící oblasti a dále i do Ameriky (dolar) a na další území.

 

Florén

Florén (nebo také florin) byl první česká zlatá mince, kterou nechal razit od 3. ledna 1325 český král Jan Lucemburský. Do té doby byly raženy stříbrné mince (denár, groš) a zlaté mince razila pouze byzantská říše a islámské státy.

Název florén pochází od názvu italského města Florencie, kde se razily obdobné zlaté mince od roku 1252. Tyto mince se rychle šířily Evropou a byly užívány především jako obchodní mince, které se používaly pro velké mezinárodní transakce.

Pro první ražbu florénu neměl Jan Lucemburský dostatek zlata, proto vznikl pouze malý náklad, který se sice dostal do oběhu, ale nebyl hojně využíván. Místo toho zůstal nejčastěji využíván stříbrný pražský groš. Za 1 florén bylo 16 stříbrných pražských grošů.

Na minci byl ražen opis Jana Lucemburského a malý dvouocasý lev vedle hlavy Jana Křtitele. V Itálii byla na florénu vyobrazena lilie (znak Florencie). Po první mincovní reformě 1353 na florén navázala ražba českého dukátu.

 

Grešle

Grešle je malá stříbrná mince, která byla ražená od roku 1559. V Čechách ji poprvé nechal razit císař Ferdinand II. roku 1624.

Marie Terezie zavedla měděnou grešli s malými rozměry a nízkou hmotností – 17,5 mm a hmotnosti 1,67 g. Ražba takto malé mince byla velmi nepraktická, takže byly její rozměry v roce 1760 mírně zvětšeny.

Hodnota grešle byla velmi nízká – 84 grešlí byl 1 tolar.

Na reverzní straně mince bylo vyobrazeno říšské jablko a také číslovka 3, protože hodnota mince se rovnala 3/4 krejcaru. Proto se také grešli hanlivě říkalo trojník.

Právě díky této měděné grešli vzniklo okřídlené rčení: “nestojí ani za zlámanou grešli”. Měděná grešlička měla totiž už tak malou hodnotu a pokud byla rozlomena, ztratila hodnotu téměř celou.

Název grešle pochází z německého “Groschel”, tedy grošíček, což označovalo malý groš.

Měděná grešle byl naposledy raženy v roce 1768 v pražské mincovně.

 

Zlatý

Zlatý byla mince používaná v letech 1754 až 1892 na území habsburské monarchie včetně českých zemí.

Tato mince byla taktéž přezdívána jako gulden nebo florin (v Uhrách florint).

Již v roce 1750 proběhl první pokus o vytvoření jednotné měny pro všechny dědičné země Habsburků. O čtyři roky později sjednala Marie Terezie dohodou s Bavorskem tzv. konvenční měnu. Tedy v Bavorsku i Rakousku se měly razit shodné mince, které mohly volně obíhat v obou zemích. Kolínská marka se dělila na 20 zlatých. Odtud převzala měnová reforma název “konvenční”, ale také “dvacetizlatková”.

Florin bylo možné počítat také jako půl konvenčního tolaru. Tento peněžní přepočet můžeme najít v lidové písni Já do lesa nepojedu – “Sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar”, což tedy znamená, že sekera i topůrko měly stejnou hodnotu.

 

Koruna

České koruně, jak ji známe dnes, předcházely koruny historické. Ta první byla ražena od roku 1892 v Rakousku-Uhersku až do rozpadu říše v roce 1918. Na rozdíl od předchozí stříbrné měny byla vyvážena zlatem – 1 kg čistého zlata obsahoval 3280 korun.

Jedna rakousko-uherská koruna se skládala ze 100 dílčích jednotek – haléřů.

Do zavedení této koruny se užíval zlatý (zlatka, florin). Nová koruna vycházela ze zlatého v poměru 1 zlatý = 2 koruny. Díky tomu se doposud používá označení “pětka” pro desetikorunu, protože takovou hodnotu právě pětka měla.

Od dob Rakouska-Uherska na našem území setrvala koruna doposud, i když se několikrát proměnila.

1.světová válka (1914–1918) znamenala rozpad Rakouska-Uherska a měny nástupnických států nesly téměř stejné označení.

Na našem území vznikla roku 1918 Československá koruna, která byla platná až do roku 1993. Toto období však narušilo obsazení českých zemí německými vojsky v březnu 1939 a na základě nařízení říšské banky z Berlína byla na našem území vydávána protektorátní koruna.

Říšská banka určila kurz 1 Říšská marka (RM) = 10 K, tedy velmi podhodnocený kurz koruny ve prospěch Říše.

Po ukončení války byla 1. listopadu 1945 provedena měnová reforma, která redukovala používané měny na našem území a současně s ní proběhlo i znárodnění bank, což vedlo ke stabilizaci ekonomiky.

1. ledna 1993 došlo k rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky a 8. února 1993 proběhla měnová odluka, díky které vznikla Česká koruna a Slovenská koruna, kterou 1. ledna 2009 na Slovensku vystřídalo euro.
Českou korunou, kterou razí Česká mincovna v Jablonci nad Nisou, se na našem území platí doposud.

 

Česká mincovna vydává jedinečnou sérii historických mincí, která obsahuje:

• duhovku
• denár
• pražský groš
• florén
• tolar
• grešli
• korunu

Na tvorbě tohoto jedinečného cyklu se podíleli odborníci na slovo vzatí – akademický sochař Jan Lukáš, který je odborníkem na tvorby replik historických ražeb, a spisovatelka a ilustrátorka Lucie Seifertová, která vytvořila hravá leporela, v nichž jsou jednotlivé repliky uloženy a vypráví jejich příběh.

Pořiďte si také sběratelský box, do kterého celou sadu replik historických mincí můžete uložit.